Zimní slunovrat

Zimní slunovrat

Zimní slunovrat je jedním z nejkrásnějších období na tomto světě. Slunce pomalu zpomaluje a uspává přírodu, vše se zklidňuje a odpočívá. I člověk by tak měl činit, zklidnit se, odpočívat, věnovat se sobě a rodině, žít sebe. Přirozeně tak vznikly lidské oslavy zimního slunovratu – oslavy klidu a míru – oslavy smrti a zrození v různých podobách.
Pomyslným zrychlením pohybu v prostoru však vznikl tlak a je vývojem lidské doby, že období klidu a rozjímání stává se často obdobím shonu a stresu. Nu což, i to je prospěšné, lidé buď zešílí, nebo se obrátí sami k sobě. Přeji nám, abychom nezešíleli, abychom raději poznali co nám zapadající a vycházející slunce na-po-vídá.

Období zimního slunovratu je přirozeně předurčeno k duchovní praxi, jelikož je zřejmá tma.

Často ukazuji na křesťanskou mystiku, neb tato cesta lemována je dvěma zákony, a tak i dnes se zmíním o zimním slunovratu jako o Janově pouti ke zrození – k Ježíši. Jan symbolizuje letní slunovrat, křest vodou a cestu ze země hrubo-hmotné do země jemno-hmotné. Narozené batole – Ježíš v symbolice zimního slunovratu naznačuje konec poutě Jana na západ, smrt i zrod v nové zemi i cestu zpětnou skrze mateřskou náruč panny.
Slunce v zimním slunovratu zapadá – dostává se na Západ, aby se opět ze západu skrze východ Zrodilo. Končí a začíná tak duální cyklus jednoho roku. Dualita dvou zemí.
Každý rok děje se tak pravidelně, aby se brány otevíraly i zavíraly současně. Doufejme, že se tak bude dít ještě mnoho let, aby každý z lidí bránu uviděl.

Před zrozením smrt

Někteří lidé nejsou ochotní přijmout svou cestu, a tak hledají své určení a vytváří složitosti podstaty svého života. Pravdou však je jednoduchost, ne složitost. Proto mnohému účel života, mezi prsty proteče. Být pokřtěný vodou, znamená vidět informace pramenící z jednoho pramene, proudící ve dvou řekách. Být pokřtěný, znamená čerpat ze studny, která nikdy nevyschne. Ani oči nevyschnou, pokud je člověk živý. Tak je tu Jan, jehož Duše následuje Ducha a putuje ke zrození v Kristu.

Před zrozením však člověk často umře – ztratí hlavu.

Stejně jako v příběhu Jan, i člověk ztrácí hlavu pod tíhou rozumu. Svůdnou silou jemno-hmotného světa (světa mysli, snů, představ i vědomostí), v příběhu zformovanou do podoby mladičké Salome tančící tanec sedmi závojů, je Jan „hrubě“ zbaven rozumu.  I člověk podléhá a ztrácí hlavu obelstěn sladkostí snů i vědění. Nedá-li si pozor i on, stejně jako Jan, ztratí hlavu opojen smyslností lahodných znalostí.
Slunce umírá na západě, rodí se na východě. I Jan před zrozením zemře, aby se zrodil z východu.  Odevzdá vše, co je nepravé. Odevzdá návyky, nevědomou minulost, postavení i znalosti, aby zrozen byl, v nové podobě i formě.

Tři dary zimního slunovratu

Batole v příběhu o znovuzrození Páně, narozené v kolébce ve tvaru X – (toť symbolika dvou protilehlých V).  V útrobách jeskyně či v chlévě mezi zvěří – (toť symbolika přirozenosti lidského nitra).  Přivítáno je Matkou – Pannou i Otcem – (jen vnitřní Matka pannou zůstává a vnitřní Otec je otcem věčně živým).   Pastýři i rybáři celého světa – (toť zrozenému pokloní se všichni kněží a duchovní vůdci). A také třemi vládci světa trojjediného přinášejících dary – (toť vládcové tří světů narozeného svrchovanost uznávají).
Dar zlatý, v zemi hrubo-hmotné nejcennější, třpytí se barvou žlutou – výjimečný je svou hustotou i ryzostí. Druhý dar – myrha, ze země jemno-hmotné, čistí mysl i dech.  V třetí zemi ceněná je pryskyřice, od třetího vládce předána jest. Ty dary hodí se batoleti více, než si smrtelník uvědomuje. V darech je předáno uznání i klíč.

Zrozen v zimním slunovratu

I batole zrozené v zimním slunovratu roste v lidském těle a zemře, což si připomínáme v následujícím období Veliké noci. Do Velikonoc vede však ještě dlouhá cesta, která začíná nejdříve odchodem z otroctví.
Uvědomění si smrti před zrozením je mysteriem období Zimního slunovratu. Období kdy Ježíš zemře na kříži, je onou cestou zpětnou opět k zimnímu slunovratu, aby se zrodil v nesmrtelnosti.
Ležet a být připevněn na kříž je situace, kterou není třeba zažít, přesto ji mnoho lidí zažívá každou chvíli. Stále dokola a dokola je člověk ukřižováván, aby se zrodil v nekonečnu a tento rod viděl. Toť otroctví.
Nevidět zrod a nevidět smrt je nevědomým cyklem slepých, který se stále opakuje stejně jako východ a západ slunce.

Veliká noc se blíží.

Jak jsem uvedl, někteří lidé nevidí mysterium zimního slunovratu a vánoc. Říká se: „Není dáno“ a není-li člověku dáno, není ochoten přijmout svoji cestu a není ochoten opustit vystavěné cesty falešné. Činí dokola stále stejné kroky, dokud tíha nezatíží nohy natolik, že ho donutí zastavit a věnovat se tomu, co se právě děje.
Říkáme tomu krize, zoufalé či kritické situace, nemoci apod. Správně však jde o otroctví končící ukřižováním. Připevněním na kříž. Nuceným zastavením v přítomném okamžiku.
Tak je člověk často uvázán na kříž dokola a dokola, dokud sebe nepřijme.

Ještě je čas odejít!

Nutno poznamenat, že prozatím nemluvím o uchycení na kříž hřeby. Prozatím je člověk připevněn provazy, které stále může rozvázat – uvědomit si vše, tj. poznat spásu bez utrpení (Toť mysterium spásy zástupné).
Bohu-žel však, lidé drží se svých iluzorních rolí a hodnot tak mocně, že jejich kořeny jsou hluboko zapuštěny do hmoty. Nezbývá nic jiného než kořeny přeseknout.
Člověk se tak může ocitnout v rukách cizí autority, která rozhodne o vhození do propasti, nebo o přibití na kříž hřeby.
Vhození do propasti i ukřižování symbolizují smrt. Zatím co propast je bezedná, hřeby symbolizují uchycení na přímce (trámu) času, vojáci symbolizují autoritu a beznaděj obrany. Tak člověk často umírá na západě, aby se s východem světla zrodil. Stejně jako slunce na západě zapadá…

Zastav se člověče

Není -li člověk ochoten zastavit a přijmout vše tak jak je, drží-li se zuby nehty svých iluzorních hodnot, dříve nebo později rozhodne cizí vládce lidské země o přibití – tj. o neodvratitelném upevnění na kříž – na trám času a prostoru. Na teď a tady. Ukřižování je možné zažít vědomě i nevědomě, dokud člověk neuvidí cestu. Tou cestou je přijetí. Přijetí – to je jen lidské slovo. Je třeba přijetí a odevzdání žít, tak se stane slovem Božím.
Proto je prospěšné v období Vánoc – tj. v období Zimního slunovratu, připravit se na znovuzrození, tj. zastavení, zklidnění, rozjímání a opětovné zrození, které je v slunovratu symbolizováno západem i zrozením slunce. Zrozením do nové cesty vzhůru až na východ. Stejně jako je cesta popsaná ve zrození Syna Božího v jesličkách, v chlévě.

Zroď se v lidu, člověče. Zroď se, jako slunce rodí se, ať tvá zář ozáří zemi i nebesa. Jiný účel nehledej, neb život je žití. Toť pravé spasení.

Nemusíš měnit svět, sebe, lidi, či prostor. Přijímej svět takový, jaký je. Umožni všemu existovat. Neboř, co je postavené a nestav, co je marné. Přijímej každý okamžik, každou maličkost a zrození není daleko. Možná schopnost přijetí bude nějaký čas trvat, ale to nevadí. Stačí jen cvičit. Pravidelně cvičit. Od malého k velkému, od velkého k malému. Vždy, když si vzpomeneš.

Pokoj tobě a celému světu

„Vždyť Bůh smrt neučinil, ani se netěší ze zahynutí živých; stvořil totiž vše, aby to bylo, čemu dal na světě vzniknout, určil k spáse, není v tom smrtící jed; podsvětí nebude kralovat nad zemí.“
Kniha moudrosti 1:13-14

2 reakcí

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *