Vědomí přítomnosti Přechod - Konfrontace

Vědomí přítomnosti Přechod - Konfrontace

Viděl jsem kde Ty i Já jsme jedno. Kde bylo i bude je teď. Není strachu, není žalu. Jen bytí bez konce.
Pavel Ziegler – Unitarium

Je nádherné být vědomým, uvědomovat si že Jsem,  prožívat radost, blahostav, klid i štěstí. Unáším se na vlnách blaženosti a nic mě to nestojí. Je nádherné, že proto, aby člověk dosáhl tohoto stavu nepotřebuje nic a dokonce nikoho. ( I když každý tulák se občas zeptá na cestu.;-) )

Je nádherné, že dosáhnout vědomí (bytí, osvícení, či být iniciován – zasvěcen nebo dosáhnout transcendence – je jedno jak to nazvu) netrvá dlouho. Jen jedna setina setiny sekundy a je to, vše je uvědomeno. To je krátké, že?

Není důležité, že je popsáno mnoho papíru, co všechno člověk musí udělat nebo kolik je vysloveno slov o tom, jak je to těžké. Není. Během jednoho okamžiku je člověk vědomý. Dokonce jsou lidé kteří jsou plně, nebo částečně vědomí a neví o tom, že by patřili do této škatulky Vědomých. Jednoduše jsou takoví jací jsou a vůbec nepřemýšlí o tom, co je to vědomí, zasvěcení či osvícení. Jsou přirození.

Je to proto, že Být vědomý je naprosto přirozené a normální. O cestu jak dosáhnout vědomého Bytí se zajímá jen ten, kdo má pocit, že mu něco schází. A já tento pocit s nějakými přestávkami měl 43 let.

Vědomí si Bytí nikdo nikomu nemůže dát a ani sebrat. Prostě JE, má ho i každá bytost a je jen věcí okamžiku jestli si je toho vědoma či nikoli, lépe řečeno zaleží na tom v jaké mlze se pohybuje. Pokud není v mlze už nezáleží jestli si je vědoma nebo ne, prostě JE. Bez mlhy se Bytí stává samozřejmostí.

Proto nejde Bytí (Boha, spásu, pravdu…) najít, protože většinou hledáme v mlze a čím víc se snažíme mlhu rozhánět, stlačovat nebo předhánět, tím více se ztrácíme.

Je to tedy mlha, která nám trošičku brání vidět se takoví jací jsme. Mlha denní všednosti, zvyků, návyků, odkoukaných a naučených schémat. Mlha představ a iluzí, falešných obrazů a snů. A přesto je to jednoduché. Hned teď, v tomto okamžiku si může člověk vše uvědomit.

Jak? Jednoduše si stačí začít uvědomovat třeba automatický pohyb u pití čaje či kávy, jezení polévky či jiného jídla, umývání rukou a dokonce i kouření.

Stačí si jen uvědomit co cítíte v prstech, když držíte šálek, co cítíte v paži když šálek přibližujete k ústům, jak se teplo odrážející se od šálku přibližuje ke rtům, že na horním je cítit více a na spodním rtu méně, až se nakonec okraj šálku dotkne rtu  a zajímavým pohybem zápěstí a prstů vpustíme proud teplého nápoje do úst. Tekutina proudí přes zuby a jazyk do krku…

…pokračovat může každý sám…

To je jeden z mnoha jednoduchých začátků, ale není tématem tohoto příspěvku. Možná se k některým jednoduchým technikám vrátím v jiné poznámce.

Podstatné je, že se člověk může stát vědomým ve vteřině. A najednou si uvědomuje, že Je.

(Ujasnění: I když se může zdát, že tyto poznámky píšu pro někoho jiného, není tomu tak. Nemohu psát o tom, co by měl kdo cítit, nebo jak by měl vidět svět. Píši je pro sebe. Konfrontuji, abych lépe viděl.)

Takže, ano člověk JE vědomým ve vteřině.

Ohooo. Jaké zklamání (spíš stav neznalosti), když si člověk uvědomí Bytí, je vědomým, užívá si všesoukromého krásného okamžiku a najednou někde zpoza rohu  vystoupí generátor mlhy Mysl se svým kámošem Egem a on si pomyslí: “Jsem vědomý, osvícený to je paráda“. Myslet, není totéž, co vědět!!!

Zatímco si člověk užívá o samotě, koncentrován do nitra a je v pohodě, pohybem v prostředí formy dostane se do kontaktu jiných bytostí a začne být konfrontován. Na tom není nic špatného, těžko uchylovat se někam do klausury. Dokonce je právě konfrontace tou hrou o kterou tu jde.

FotkyFoto_1044065_XS.jpgProto, že se právě teď člověk znovuzrodil do vědomí bytí, je batoletem bez zkušeností a kouká kdy ví a kdy si myslí. Nově zkoumá vše kolem sebe, rostliny i nerosty, předměty i zvířectvo. Paráda, vše funguje. Propojení, odhalení, čistota.
A nejednou přijde zkouška pozornosti. A batole se ztratí. Nu což, začne brečet, pak si uvědomí, že brečí a je zpět.

A to je krásné a zábavné, zároveň paradoxní a k naštvání, čímž se kruh sebežravého hada uzavírá.

První, co lze objevit je stav bez útrap, samosoudů a sebelítosti. Najednou se utrpení rozplyne a nezbyde nic jiného něž být v klidu a pohodě případně v radosti nebo štěstí.

Chvíli tento stav zkoumám protože nemůžu uvěřit (pochopit, chytit = vlastnit) jak je to jednoduché, koukám a koukám. Je to takové, jaké to je. Skvělé. Přijmu to a koukám dál. Vidím nový svět, zdá se, že je vše jiné. Nadšení, krása, úleva. Jenže.

Najednou kromě krásných bytostí kolem také vidím, co jsem dřív zasklil. Spoustu zbytečného neštěstí, utrpení, obav nebo nedorozumění. S vědomím je to jednoduché, stačí být přítomen ve svém domě a nedělat nic, ale to se nelíbí bolavé ráně a tak slyším: „co je? Proč se tak blbě culíš? Proč se směješ? Ty se mi směješ?“. To není stejné jako když slyším: „Seš divnej“, „ses zbláznil“, „seš zfetovanej?“

Hihi, přímé zkoušky jdou mimo mě někam do ztracena, ale uvědomuji si, že nepočítám s bezelstnou přihrávkou do strany, a tak bezelstně popíšu (ach jak mi schází slova) proč se tak culím, směju, chechtám. A najednou koukám, že se vynoří mesiášský komplex (ego převlečené za mnicha) a plavu v řece myšlenek a Chytrolím 🙂

Takže ano, člověk je vědomým ve vteřině, ale paradoxně potřebuje nabrat zkušenosti, aby vědomým zůstal i v přítomnosti ostatních lidí, emočních těl a bytostí, jejich zvyklostí, systémů a situacích. Někdy se mi zdá, že myslí vytvořená osobnost vstoupila do někoho jiného jen proto, aby mě naštvala a odvedla mou pozornost a v ten okamžik si uvědomím, že právě proto se to děje, aby forma ukázala prostor, stín odhalil tvar a tma zdůraznila světlo.
(Koneckonců je jen jedno ego, jedno emoční tělo, jedna mysl :))).)

Nazval jsem svou zkušenost tedy Přechod. (Nic v tom nehledej. Jen tak z hecu jsem si vytvořil formu.)

Paradoxně i když neexistuje čas, potřebuji trochu času na to, abych vědomí přijal jako samozřejmou normalitu a nadále mohl pozorovat odlesk zrcadla i krásu kolem.

V Přechodu mám pocit, že chci být nevyrušován, tedy co nejvíce sám a plout na vlnách blaženosti, užívat si klidu, pohody a štěstí. Necítím potřebu nic hodnotit, vyjadřovat se k něčemu, reagovat. Spoustu situací mě rozesmává a vidím úžas, div, zvědavost i odmítnutí ve tvářích přátel.

Čas od času se otevřou rány a krvácí, jen je pozoruji a ony jako bublinky z bublifuku plynou až samy puknou a rozplynou se.  V tu chvíli vím, že už nepřijdou.

Nemám ještě zkušenosti být konfrontován, tak se mi stane, že setkání s lidmi a jejich hodnocení stavů a situací, mě jakoby ruší, přesto baví, ale je to i prostředí kde se připomíná ego a čas (minulost i budoucnost).

Vkrade se a reaguje, až jsem kolikrát překvapen jak se tváří osvíceně, znale a sečtěle nebo ustrašeně i panicky.

V Přechodu je nejlepší být na pustém ostrově, jenže tam už to zařizuje jiná forma či bytost, já tedy mám možnost pozorovat jinou džungli a přijmout ji takovou jaká je a dostat se do zkušenosti Konfrontace.

Konfrontace je podstatou celé hry a branou do další fáze.

Jde o sbírání zkušeností. Dívám se na nový svět a i když mi je přes 40 jsem jako batole, které ještě neví co pálí. Legrační je přeskakování mezi vědomím a nevědomím.

Zeptal se mě velmi blízký přítel: „ Hele, ten přechod a konfrontace, to jsou nějaké fáze vývoje? “

Ne nejsou. Je to jen snaha o popis toho, co cítím, vím a vidím. Neprobíhají nikterak postupně, probíhají teď, v jednom okamžiku současně.

Užívám si života jako nikdy před tím.

Je iluzí, že neštěstí patří k životu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *