Čas je iluze

Čas je iluze

Už pár let (asi 8 😀 ) tvrdím, že čas neexistuje. To je krásný paradox. Jak mohu „Pár let“ tvrdit,že čas neexistuje? :DD

Vše se děje v jednom okamžiku

Při jedné iniciaci jsem měl poznání, že vše je Jedno. Vše se děje a hlavně JE v jednom okamžiku – lépe řečeno, vše JE bezčasově. Uvědomil jsem si, že jsem v ne-prostoru, kde se prolíná minulost, současnost i budoucnost v jednom okamžiku. Okamžitě jsem věděl, co bylo, je a bude, což bylo vzrušující, krásné a uklidňující natolik, že kromě jistoty o neexistenci času,pochopení reinkarnace, věštců a telepatie si ne-uvědomuji nic.

Když jsem následně mluvil s lidmi, řekl jsem:

Čas neexistuje! Čas je iluze!

Neuměl jsem své tvrzení nikterak vysvětlit a čím víc jsem tuto (pro mě jasnou) skutečnost vysvětloval, tím více jsem vnímal reakce nepochopení. Nedivím se. Není jednoduché uvědomění o přítomnosti. Není jednoduché přijmout fakt, že čas neexistuje, když zítra musím do práce nebo školy, za týden mám nějaké povinnosti, každý měsíc přijdou složenky, každý rok mi přibude jeden rok života. Kolem všechno roste, stárne a umírá.
Skvělé na lidském zrcadle (reakce lidí) je, že učí tvořit lepší ukazatele. Tak se snažím najít slova pro popis toho, co je (pro mě) zřejmé.

I když mnoho, více či méně uznávaných vědců již ne-časovost nebo alespoň relativitu času popsalo, v mém okolí odkaz na ně nestačí. Přiznávám, že mohu tímto tvrzením někomu připadat jako blázen, šarlatán či drogově závislý, to však nemění nic na skutečnosti, že čas je pouhopouhou iluzí a měrnou jednotkou prosotru a pohybu v něm.

Iluze času – Uvědomil jsem si vánoce

Zrovna před nedávnem se stala pěkná příhoda, kdy jsem si zcela proti proudu uvědomil, že jsou vánoce. Na tom by nebylo nic neobvyklého, tedy pokud by kalendář neukazoval 23. 2. 2013
Asi si neuvědomujete, co bylo 23. února 2013 a navíc ještě tak zázračného, trochu vám tedy tento únorový den připomenu:
„Stojím na schodech před domem, je mírně chladno – takový ten příjemný chlad – na zem se snáší pomalým pohybem nádherně velké sněhové vločky a krajina se pomalu začne pokrývat bílým čerstvě napadaným sněhem. Neskutečně krásný pohled v odrazu kamenné stodoly a dřevěných vrat. Celý den krásně sněží.“
A tu si uvědomuji: „Jsou vánoce! Dnes je čas vánoční!“ Bez ohledu na tradice, zvyklosti a čas. „Jsou vánoce!“ V okamžiku mám nádherný pocit, tak všem, kdo jsou v mé blízkosti tvrdím: „Dnes jsou vánoce, sněhové vánoce!“
Mám nádherné soucítění s ostatními a projevuji ho, kde se dá. Když jsem tento pro mě zcela „jasný fakt“ v podvečer oznámil jednomu kamarádovi, odvětil: „Co bereš? Dej mi půlku!“

Toť krásné zrcadlo. Zrcadlo toho, jak jsme uvízli v čase a jak lpíme na něčem, co není podstatné a jak toužíme z toho ven. A přitom stačí tak málo. Uvědomit si, že čas neexistuje, že je to jen ukazatel nějakého místa (bodu) v prostoru a pohybu nějaké formy, potřebný proto, aby naše mysl a rozum mohli pochopit, že každá forma je pomíjivá.

Pokusím se tedy o vysvětlení:

Sekvence okamžiků

Představte si, že váš život – spíše vaše zkušenost života, je film. Začíná vašim narozením a končí vaší smrtí. Už jen tento popis narození a smrti označuje pohyb a čas, že? Fajn, nic proti tomu, pro pochopení to naše mysl potřebuje. Tedy, film začal vašim narozením, pokračuje přes dětství, dospívání, dospělost, stárnutí až ke smrti. Zcela jasně probíhají jednotlivé sekvence filmu a vy, divák sedíte v kině a koukáte jak jeden děj střídá druhý. Pokud byste byli ve starém kině,  bylo by slyšet klapot jak kolečka promítačky zapadají do dírek podél filmu a posunují jeden obraz za obraz předešlý.

Předpokládám,že ještě víte jak vypadá celofánový film po jednotlivých obrázcích i když i digitální film je tvořen stejně po jednotlivých snímcích (protože to jinak nejde). Jistě už tušíte kam mířím, tak to bude jednoduché. Tedy zpátky do kina.
Jenom tímto malým úkonem, kdy z promítaného filmu uděláme diapozitiv a začneme se dívat na jednotlivá políčka zvlášť zpomalíme čas. Už to samo o sobě je zázrak. Ale jak čas zastavíme úplně? Hehe. Nijak! Protože čas nejde zastavit. Proč? Protože neexistuje.

Fajn, máme z filmu udělané diapozitivy a můžeme tedy brát jeden jednotlivý snímek našeho života za druhým a koukat na něj nebo ho prožít v tento okamžik. A nyní si vezměte všechny diapozitivy poskládejte je jeden za druhým a podívejte se skrz od prvního do posledního. Pokud umíte vnímat (a to umíte), najednou si v tento okamžik uvědomíte celý svůj život. Představte si to, celý váš život v jednom okamžiku.

Jednoduše čas je iluze rozumu k pochopení prostoru mezi jednotlivými situacemi (sekvencemi) a pohybu – změně v nich.

Poznámka:

Píšu jenom slova. Žádné slovo není pravdou samo o sobě. Může jen na ni ukazovat, a to jen v té kvalitě, v jaké se ji autorovi podaří vystihnou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *